Kdo v politice zastupuje „veřejný“ zájem?

(19. 5. 2019) Politika v třídně rozdělené společnosti a veřejný zájem jsou dvě rovnoběžky – bez průsečíku. Hájit veřejný zájem bude možné teprve se zánikem třídní společnosti, kdy bude z politiky odstraněn starý obsah, tj. boj tříd o moc… Politická realita v posledních bezmála třech desetiletí přináší drtivé většině lidí v naší zemi permanentní útrapy a zklamání. S tímto znechucením se občané vyrovnávají různě: od víry ve spásonosný účinek „svobodných“ voleb až po naprostý nezájem o veřejné dění. Tedy od víry v příchod „mesiáše“, který konečně nastolí „pořádek“ až po „házení“ politiků a politických stran do jednoho „pytle“. Od víry ve změnu k lepšímu po naprostý pesimismus. Jinými slovy od aktivního zájmu k tzv. „apolitičnosti“. Ať tak či onak, člověk politice neuteče. Apolitičnost je pouhou iluzí, že nezajímám-li se o společenské dění zajímat, netýká se mě. Je to nepochopení skutečnosti, dobrovolný přechod do pasivity, vzdání se možností aktivního podílení se na záležitostech, které se každého člověka bytostně dotýkají. Co je příčinou rozporu počátečních očekávání a následné trpké srážky s realitou? Proč jsou naděje lidu v politiku, politiky a politické strany nenaplněny? Proč si připadáme jako diváci, kteří si zakoupili lístek do divadla, avšak již po zahájení prvního dějství cítíme, že nabídka neodpovídá poptávce? Pro lepší orientaci v nastoleném problému nám pomůže, vysvětlíme-li si několik běžných nedorozumění plynoucích ze zmatení pojmů.
Běžně přijímanou chimérou je představa o vrcholném politikovi jako zástupci „veřejného“ zájmu. Respektive takovou úlohu od politika veřejnost běžně očekává. Současný buržoazní režim tuto falešnou představu ve vědomí lidí systematicky udržuje a podporuje. Potřebuje vytvořit dojem politické nezávislosti jednotlivce nad determinanty, které skrytě určují jádro jeho profesní činnosti. Ve skutečnosti politik (pro lepší ilustraci nechť je slovo „politik“ volně zaměnitelné se slovem „poslanec“, neboť zde mluvíme o vrcholné politice, nikoliv o obecní úrovni) neslouží veřejnosti, nýbrž těm, kteří jej do politiky prosadili a také ho v ní udržují. Jeho hlavní náplní činnosti je vědomé prosazování a obhajování objektivních zájmů těch, kterým slouží, a následné ospravedlňování z nich plynoucích rozhodnutí před veřejností. Poněvadž se pohybuje v prostředí silného nátlaku a konkurence, je nucen působit v korupčním prostředí, kde „účel světí prostředky“, a tyto praktiky si osvojovat. Veřejná skandalizace těchto naprosto běžných a systémem podmíněných praktik je jedním z obvyklých nástrojů vzájemného boje mezi vzájemně si konkurujícími kapitalistickými strukturami v zemi. Ve spolupráci s režimními médii musí být vymyšlena taková verze příběhu, která by s „vaničkou nevylila i dítě“, tedy aby nebyla ohrožena legitimita celého systému v očích veřejnosti, resp. aby korupční praktiky nebyly spojovány se samotným kapitalistickým systémem pupeční šňůrou. Jinými slovy: musí být zajištěné takové zprostředkování příběhu, které bude skandál interpretovat nejlépe jako prosté individuální morální selhání, jako výjimky, vybočení z „čistých“ pravidel hry.
Podobné iluze jsou spojovány s problematikou politických stran. Téměř každá politická strana v ČR se snaží prezentovat jako hájitelka zájmů „všeho lidu“. Jelikož strany ve volebním souboji usilují o přízeň celých mas lidí, nechtějí přiznat svou třídní podstatu. Jsou tedy nuceny ji skrývat a předstírat, že hájí zájmy právě těchto početných mas. Je to pouhá vábnička, klamavá propagandistická proklamace, neboť z logiky věci žádná politická strana nemůže hájit zájmy všech, jestliže žádný „veřejný“ zájem v kapitalistické společnosti neexistuje. Jednou z výjimek je Strana soukromníků České republiky, která se na svém webu charakterizuje dokonce jako „stavovská strana“. Připomeňme též neobvykle upřímná slova buržoazního politika Miroslava Kalouska (dnes TOP 09), který svého času, ještě jako místopředseda KDU-ČSL v roce 2004, uvedl: „Co jiného je politická strana než nástroj na uplatnění moci v zájmu nějaké skupiny voličů? Největší hřích politika je odříkat si tu moc. Je uplatnitelná zejména v personální oblasti. Politická strana není nic jiného než personální agentura. Uplatňovat vliv všude tam, kde je to možné, je naší povinností.“ Ano, politická strana není nic jiného než nástroj pro uplatnění moci. Nebyla tu vždy a nebude tu věčně. Je to historicky se vyvinuvší organizace, která v současném buržoazně-demokratickém systému hraje úlohu formální nositelky legitimity moci. Kapitalistický systém si vytváří pluralitu stranictví, ačkoliv by mu ve skutečnosti stačila strana jedna. Proč tomu tak je? Protože režim potřebuje vyvolat zdání skutečné politické soutěže. Podmiňuje vytváření politických stran, na oko si hrající na souboj o podobu řízení státu, o hru na změnu. Tato kamufláž dosahuje svého vyvrcholení před volbami. Lidem je systémem nabízeno široké spektrum různých politických stran. To má ve voliči vzbudit představu reálného výběru, přičemž volba toho či onoho žádnou volbou není, neboť všechny systémové strany jsou vedeny stejnými třídními zájmy. Umožnit lidem volit pro jednu ze svých „značek“ je ovšem ta nejlepší cesta, aby se voliči cítili propojení se svým kandidátem a s pocitem účasti na demokracii mu mohli bez obav svěřit důvěru. Buržoazní systém dokonce umožňuje do této politické arény vpustit i strany bojující proti stávajícímu režimu. Ale jen do té doby, dokud takovou proti systémovou stranu mají pod kontrolou, resp. dokud strana nemá takovou sílu, aby se stala reálnou hrozbou celého systému. V momentě, kdy si systém vyhodnotí svého soupeře jako vážnou hrozbu svého existenčního postavení, likviduje ho. Pro čtenáře snad nemůže být zářnějšího příkladu než (ne)perzekuce komunistického hnutí v našich zemích. Z historie bývalého Československa je známo, že 9. října 1938 byla zastavena činnost KSČ na Slovensku, aby k témuž činu došlo 20. října 1938 v českých zemích a na Moravě a 24. října na tehdejším území Podkarpatské Rusi. K rozpuštění KSČ v naší zemi došlo 27. prosince 1938 na základě vyhlášky Ministerstva vnitra. Na druhé straně zde dnes máme legálně působící KSČM. Proč? Protože pro buržoazní republiku v současnosti nepředstavuje KSČM žádnou mocenskou hrozbu. Nikoliv proto, že by byl systém v současné době vůči své skutečné opozici ve své podstatě o parník liberálnější než tomu bylo ve třicátých letech minulého století. KSČM se stala stabilní součástí tohoto systému. Trend po roce 1989 naznačoval, že se dobrovolně vzdala svého skutečného dějinného poslání a svou třídní podstatu odhodila ne pouze „na oko“, ale i skutečně. Pro buržoazní republiku není nic lepšího než mít z komunistické strany zkrocenou šelmu přivázanou k boudě. Sice občas z povinnosti zaštěká, ale nekouše a neutrhne se z řetězu.
Stejně jako politická strana je historicky podmíněnou skutečností i samotná politika. Existence politiky je vyvolána rozpory tříd. Tyto rozpory mají vždy primárně ekonomický obsah. Politika není správou státu, nýbrž bojem o vládu nad správou státu. Cílem politického boje mezi jednotlivými třídami je uchopit politickou moc a poté si zřídit takový statní aparát, který vítězné třídě zajistí nerušené panství a jejíž třídní zájem povýší nad zákon. Aparát, který ji zajistí stabilitu státního zřízení v dobách personálních změn v politickém vedení tak, aby k žádným systémovým otřesům nedošlo. Drží-li panství třída vlastníků výrobních prostředků, tedy buržoazie, zřizuje takový státní aparát, který donutí utlačované třídy respektovat její soukromé vlastnictví, třídní nadvládu a který bude účinně odvracet ostré třídní konflikty. Teprve je-li to nezbytné, použít proti utlačované třídě násilí, zabránit jí přestoupit rámec buržoazní zákonnosti a ohrozit buržoazní moc. K tomu má stát veřejnou i tajnou policii, soudní systém a armádu. A samozřejmě, jak již bylo zmíněno, i celý aparát vysokých státních funkcionářů, který zajišťuje stabilitu při personálních změnách v klíčových státních pozicích.
Politika je činností historicky vzniklou. Nebyla zde odedávna, objevila se až v době, kdy pro ni vznikly podmínky v podobě třídního rozdělení společnosti. Vznikla z potřeby třídy disponující výrobními prostředky trvale těžit ze svého ekonomického postavení. Konkrétní politika vždy někomu straní, v konečném důsledku některé ze společenských tříd. Bez pochopení vztahu politiky k zájmům existujících tříd je politika iracionálním jevem. Politika v třídně rozdělené společnosti a veřejný zájem jsou dvě rovnoběžky – bez průsečíku. Hájit veřejný zájem bude možné teprve se zánikem třídní společnosti, kdy bude z politiky odstraněn starý obsah, tj. boj tříd o moc, a stane se společensky podněcovanou účastí na řízení společnosti. Úkolem politiky nebude boj, nýbrž cílevědomě a v co nejširším rozsahu organizovat všelidovou účast na správě věcí veřejných, vytvářet předpoklady k všestrannému využití schopností a iniciativy jednotlivců ve prospěch celé společnosti, uvádět dílčí zájmy do souladu se zájmy celospolečenskými. O takovou podobu řízení společnosti usilují komunisté.
Komunisté, ve spolupráci s širokým spektrem antikapitalistických a demokratických spojenců, musí principiálně hájit zájmy v tomto systému neprivilegovaných lidí, tedy těch, jimž je dnešním systémem vykořisťována jejich práce. Budou neúnavně poukazovat na zlořády buržoazního systému a jejich příčiny pojmenovávat pravými jmény, tedy demaskovat podstatu a praktiky celého buržoazní demokracie. Zkrátka usilovat o podporu většiny obyvatel v našich zemích, o ně se opřít a politiku v jejich zájmu dělat.
Uvědomuji si, že interpretování politiky jako pouhé bojiště o moc může v čtenáři vyvolat negativní reakce, zvláště pokud upíná naděje ke komunistickému hnutí z důvodu, že je s tímto hodnotovým materialismem v politice frustrován. Naším záměrem však není a nebude přikrášlovat skutečnost a hlásat prázdná hesla. Musíme odkrývat skutečnosti, které se odehrávají za „oponou“ tohoto režimního „divadla“. Otevřeně vyložit své názory, své cíle i své snahy a proti báchorce o demokracii tohoto systému říkat lidem pravdu. S nepochopením ze strany režimních komentátorů a tzv. „politologů“ zákonitě počítám, neb jejich úkolem je nastavovat lidem falešné zrcadlo skutečnosti tak, aby tato „demokracie“, která je živí, byla v onom zrcadle tou nejkrásnější dámou.

Sloužíme zájmům USA

(6. 8. 2019)Letos si připomínáme 30 let od kapitalistického převratu. Převratu, který byl řízen západními mocnostmi a financován mamutími korporacemi, pro které bylo obrovské území socialistických států střední a východní Evropy ideálním odbytištěm.

Převrat, ve kterém přijal roli patolízalského pimprlete jakýsi Václav Havel, do té doby veřejnosti neznámý fanatický zastánce třídního rozdělení společnosti. Hospodářsky vzkvétající Československo se rázem ocitlo v roli outsidera a československému lidu byla vnucována myšlenka, že jej čeká budoucnost ve svobodě a hojnosti. Dnes již víme, že šlo o kolosální podvod, jehož cílem bylo rozkradení naší republiky a získání levné pracovní síly.

To, co se nepovedlo Adolfu Hitlerovi, zvládli pánové Havel, Klaus a Mečiar za několik dní – Československo bylo bez mandátu jeho obyvatel definitivně roztrženo. Naprostou většinu významných podniků dnes vlastní zahraniční korporace. Většina bank patří zahraničním společnostem a to včetně největší z nich, České spořitelny, kterou vlastní rakouská Erste bank group.

Za posledních třicet let naše vlády rozdávaly pozlátka, která financovaly na dluh. Ten se rozrostl do současné sumy 1 bilión a 700 miliard korun. Přesto, že jsme zemí ateistů, tak katolická církev získalav rámci pochybných restitucí obrovský majetek, včetně národní památky Chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Kvalita potravin po zrušení Československé státní normy prudce klesla, naprostá většina z nich je plná aditiv, chemických konzervantů, rostlinných a živočišných náhražek. Kvalitní potraviny si tak mohou dovolit pouze lidé s vyššími příjmy. Již dávno nejsme potravinově soběstačnou zemí, většinu masných a rostlinných polotovarů musíme dovážet.

Prudce se zvýšilo množství autoimunitních onemocnění a před třiceti lety zcela neznámými alergiemi dnes trpí až polovina populace. Naše země drží smutné prvenství v počtu onemocnění aterosklerózou a infarktem myokardu, stále se nedaří zastavit počet tzv. civilizačních chorob.

V České republice je dvacet procent dětí ohroženo příjmovou chudobou a na ulici žije 80 tisíc bezdomovců, které socialismus vůbec neznal. Díky nedodržování dohod o změně klimatu a používání chemikálií v zemědělství je kriticky ohroženo 30% živočišných druhů. Výklad dějin je záměrně pozměňován a tak se děti učí například o tom, že Československo neosvobodila Rudá armáda, že partyzáni vyvražďovali civilní obyvatelstvo, že Pražské povstání bylo zcela zbytečné.

Poprvé po 73 letech došlo k prolomení Benešových dekretůa díky neskutečnému soudnímu rozhodnutí musí naše země vrátit majetek rodu Walderode přesto, že hrabě Karel Walderode vyvěšoval na svůj zámek Hrubý Rohozec vlajku s hákovým křížem, byl členem NSDAP, hostil nacisty a veřejně hajloval. Bez lidového hlasování jsme se stali členem agresivního paktu NATO a Armáda České republiky se podílí na vojenských operacích sloužících zájmu vlády Spojených států amerických. Neseme tak morální odpovědnost za vraždy civilních obyvatel v rámci tzv. mírových misí. Mezilidské vztahy prošly hlubokou devastací a na povrch se dostaly vlastnosti jako závist, sobeckost, nenávist, arogance či agresivita.

Přes obrovskou každodenní mediální antikomunistickou kampaň se ovšem kapitalistům nepodařilo zničit Marxovo učení. Levicové mládežnické kluby, spolky i celé svazy po celém světě se začínají spojovat a sílit. Mladí lidé v západní Evropě začínají vnímat marxismus jako sílu, která jim pomůže zničit systém, ve kterém vítězí kapitál.

Vyzývám proto všechny skutečné komunisty: přestaňme býti pasivní a pojďme slovem, písmem i aktivní účasti v ulicích bojovat proti nespravedlivé třídní společnosti, kde bohatí mají vše a chudí jsou považováni za lůzu! Maximálně využívejme mladých kádrů pro všechny stranické funkce od předsedy okresního výboru výše. Jsou to mladí komunisté, kteří mají energii, sílu a touhu zničit třídní společnost. Dejme ji proto šanci.

Pojďme začít psát první řádky nové spravedlivé socialistické společnosti! Společnosti, kde přestane existovat sociální útlak a ponižování dělných lidí. Společnosti založené na družstevním vlastnictví výrobních prostředků a podpoře drobných a středních živnostníků. Společnosti, která zajistí stejně kvalitní zdravotní péči pro všechny bez rozdílu. Společnosti, do které se vrátí pohodové mezilidské vztahy, láska a mír.

(projev Romana Rouna na 29. setkání Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků, Lázek 3. 8. 2019)

Dostanete-li se na úplné dno, stát vám nepomůže

(1. 8. 2019) Je krásné slyšet ministryni Maláčovou, jak oznamuje, že Sněmovna schválila návrh zákona o důchodovém pojištění, který v průměru zvedne důchody o 900 Kč na 14 200 Kč. Jenže každá mince má dvě strany a tak se zapomíná na desítky tisíc starobních a invalidních důchodců, který tento návrh zákona dostane do situace, kdy se budou muset přestěhovat do ubytovny či již nakupovat pouze potraviny s procházející záruční lhůtou a oblečení v »sekáčích«. Každý sedmý důchodce totiž žije pod hranicí příjmové chudoby a situaci řeší státním příspěvkem na bydlení. Ten se vypočítává podle součtu všech příjmů žadatele a všech výdajů na bydlení. Zcela absurdně tak dochází k situacím, kdy desítky tisíc seniorů dostanou o devět set korun vyšší důchod, ale zároveň přijdou o příspěvek na bydlení v částce vyšší než oněch devět set. Mnohem hůře jsou na tom invalidní důchodci, kteří se ne vlastní vinou dostali do insolvence. Pokud totiž pracující člověk, poctivě odvádějící daně i sociální a zdravotní pojištění, náhle onemocní tak, že se stane invalidním, není schopen splácet své závazky. Dostane se tak do insolvence, kdy mu je z invalidního důchodu strhávána částka až do výše existenčního minima. Pokud si podá žádost o příspěvek na bydlení, tak se tento příspěvek absurdně nevypočítává ze skutečného příjmu, tedy invalidního důchodu »očesaného« o splátku insolvence, ale z výše schváleného důchodu! Pokud tedy invalidní důchodce má schválen důchod ve výši 14 000 Kč a insolvenční správce mu z něj strhává částku 7000 Kč, příspěvek na bydlení se přesto počítá z částky 14 000 Kč. Ano, je skvělé, že starobní a invalidní důchody budou opět zvýšeny a 2,4 milionu důchodců si polepší. Pokud ovšem nedojde zároveň ke zvýšení existenčního minima, bude sociální situace asi čtyřiceti tisíc důchodců v příštím roce mnohem horší než letos. A tito lidé tak mají právo považovat nový zákon o důchodovém pojištění za nespravedlivý.

Milada Horáková je modlou, o Ethel Rosenbergové se nesmí mluvit

(27. 6. 2019) A máme tu opět každoroční útoky na všechny komunisty kvůli popravě Milady Horákové. Fakt, že o dva roky později byla ze stejného důvodu v USA kapitalisty popravena Ethel Rosenbergová, je ovšem přísné mediální tabu. Nadpisy článků typu „Komunisté ukázali, co jsou zač. Milada Horáková zemřela krutou smrtí oběšením“ či titulek České televize, která rovnou napsala, že Horákovou zavraždili komunisté, jsou demagogickým zkreslením historických souvislostí. Ano, Milada Horáková byla na základě tehdy platných zákonů odsouzena a popravena. To je prostý fakt, který nepopírám a zároveň odsuzuji. Naprosto se ovšem neztotožňuji s mediálními útoky na komunisty. Chápu, že je "nutné" využívat každou příležitost k dehonestaci čehokoliv marxistického, ale potom nechť média stejnou minci používají i k dehonestaci kapitalismu. Podle tohoto klíče jsou totiž kapitalisté v USA vrazi Ethel Rosenbergové, jejíž osud je totožný s osudem Milady Horákové (byla popravena v USA o dva roky později než Horáková), jen je o tom zakázáno hovořit. Z výše uvedeného úhlu pohledu, by se v médiích měly 19. června objevit titulky „Kapitalisté ukázali, co jsou zač. Ethel Rosenbergová zemřela krutou smrtí na elektrickém křesle“. To se ovšem nehodí do krámu, protože by čtenáři zjistili, jaké svinstvo onen kapitalismus vlastně je. A tak se retušuje nejen případ Ethel, ale také Mccarthismus, který zničil život desítkám tisíc komunistů a jejich příznivců v USA.  Stejně tak se nedočtete o koncentračních táborech na území USA v době druhé světové války, o vraždách a cílené diskriminaci černošského obyvatelstva, o finanční a vojenské podpoře diktátorských režimů ze strany USA (která stála životy milionů civilistů), o znásilňování a vraždách dětí americkými vojáky ve Vietnamu a další špíně našeho velkého vzoru - USA.

Rád Vám "plivnu do tváře", pane generále Pavle

(18. 5. 2019) Už jsme to zažili. Přes sliby Václava Havla o vojenské suverenitě, vstoupila naše země 12. března 1999 do Severoatlantické aliance. Bez referenda, bez mandátu občanů.
Dvanáct dní po té (a díky tomu) vstoupila Česká republika do války s bývalou Jugoslávií, s kterou měla do té doby velmi dobré vztahy. USA, v rámci akce Operation Allied Force a pod krytím NATO, se rozhodly silou změnit režim Slobodana Miloševiče, což se jim podařilo.
Dnes se opět dostáváme do situace, kdy nám je vnucováno nebezpečí - tentokrát v podobě Ruska. Jedním z největších válečných štváčů je český předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel. Ten ve svých mediálních výzvách již několikrát označil kapitalistické Rusko (úmyslně píši „kapitalistické“, protože některá média ráda dávají rovnítko mezi Sovětský svaz a Rusko) za nebezpečného nepřítele. Nejen to. Rád pravidelně uráží Čechy, když tvrdí, že nejsme vlastenci, protože podle průzkumů nechceme býti ve válce s Ruskem po boku NATO. Nevím, jestli pan generál vůbec tuší, co je vlastenectví, ale jeho fanatická touha po válce se dá považovat za trestný čin.
Trestní zákoník v § 407 totiž mimo jiné uvádí, že kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
Praxe je samozřejmě jiná, protože pan armádní generál nemluví za Českou republiku, ale za NATO...
Česká republika byla vždy mírumilovnou zemí. Lidé typu Petra Pavla se nás ovšem snaží za každou cenu zatáhnout do další války. Tvrdí, že se bez NATO neobejdeme, že bychom nebyli obranyschopní. Jenže to už jsme slyšeli před Mnichovským diktátem...
V zdaleka nikoliv posledním prohlášení generál Pavel vyzval k tomu, aby Česká republika bezpodmínečně „bránila Pobaltí proti Rusku“, protože je to údajně naše povinnost.
Já nechci žít ve strachu o svoje děti. Nechci žít v republice, která se patolízalsky podílí na válečných operacích, které nemají s obrannou naší země nic společného a jejich cílem je svržení politických systémů či představitelů zemí, s kterými jsme nikdy nebyli ve válečném stavu.
Já chci jen prostý mír.
Vážený pane armádní generále Petře Pavle, pokud budu mít to štěstí a někde Vás potkám, věřte mi, že s velkou chutí a zadostiučiněním Vám "plivnu do tváře".